19. kapitola - Zraněná mysl

12. července 2018 v 18:48 | HockeyGirl |  Bratrstvo šesti

Hamilton

"Slib mi, že na něho dáš pozor, je to tvůj bratr" Stan seděl s Garethem na židlích. Byli v nemocnici svatá Marta v centru Philadelphie.
"Ale já se o něj staral Stane. Můj bratr? Snad i tvůj ne?" Pohled Garyho na nejstaršího bratra naháněl Stanovi husí kůži.
"Samozřejmě, ale on je pro tebe i skutečný bratr" Gary při jeho slovech zbledl jako nemocniční zeď. Cože??
"O čem to….??" Ale než dořekl, přišel doktor. Zrovna si sundával gumové rukavice. Byly úplně od krve. Nathanielovy krve, jeho krve, krve mého bratra

"Můžete za ním, zrovna jsme ho přivezli ze sálu. Ale moc ho nerozrušujte, má toho hodně za sebou" Gareth těžce polkl a podíval se znova na Stana. Hodně za sebou? To ho snad někdo chtěl zabít? Doktor je vedl skoro na konec chodby. Zastavil se před pokojem s číslem 54. Odkašlal si, jako by to, co jim chce říct, bylo smrtelně důležité.
"Ehm… Asi to pro vás nebude moc hezký pohled. Je mi to líto" Chytl za kliku a otevřel dveře skoro dokořán. V pokoji ležel jako jediný mladý kluk tak ve věku Garetha. Pohled na jeho zranění nebyl doopravdy příjemný.
"Pane Bože!" Vykřikl Gareth, ale dal si před ústa ruku, aby neprobral svého bratra. Do očí se mu draly slzy, slzy bolesti a smutku. Nathaniel měl levou nohu do půlky pryč, zbylá část byla zabalená ve velkém obvazu, ale bylo vidět, že krvácení ještě neustálo tak, jak by mělo. Na pravé ruce mu chyběly dva prsty, které měl taky zavázané. Na čele měl obklad, na tvářích pár odřenin a i když to nebylo vidět, na zádech měl pět velkých do krve udělaných šrámů, jako by ho napadl vlkodlak.
"Kdo mu to mohl udělat?" Zeptal se v slzách Stana, když za sebou zavřeli dveře od pokoje. Proč on??
"Maros" Garethovi se rozbušilo srdce nenávistí. Nenáviděl Marose, Kargase a ani sám sebe. Měl jsem ho chránit a místo toho skoro umřel! Co jsem to za bratra?! Chvíli bylo ticho, ale najednou Nat pootočil hlavu na Garetha a Stana. Gary se k němu hned přihnal a čekal, co jeho bratr řekne.
"Nezapomenu na tebe" Zašeptal Nathaniel svému bratrovi s námahou, stiskl Garymu ruku a pak stisk povolil. Srdce mladého Nathaniela přestalo tlouct.
"Ne!" Gareth vyletěl z postele, jako by spal na uhlí. Ježíši Kriste, co to mělo být za sen?? Gareth těžce oddechoval, byl zpocený jako po sauně a pořád měl před očima umírajícího Nathaniela.

Toronto

"Potřebuju dalšího panáka" Ozval se Adrian, když byl chvíli mimo z toho, co právě viděl.
"Tati ne, nemá to cenu, jen si ničíš játra" Bránila mu v tom jeho dcera Sonia, ale otec nevypadal, že by potřeboval někoho poslouchat. Nat stál jako opařený, nic neříkal a ani nic nedělal. Co to se mnou je? Jako bych něco viděl, nebo cítil…
"Zlato, jsi v pořádku?" Pozorovala ho Zoe a v hlase měla strach. Nat ale opět nereagoval
"Nebude snad zase přivolávat toho šaška, který si hraje na ducha, že ne?"
"Tati!" Zpražila ho Sonia jak pohledem, tak okřiknutím. Natovo tetování pentagramu silně zasvítilo a kromě něj nikdo necítil ten zvláštní pocit, že je něco s bratrstvem. Nebylo to varování, spíš měl nějakou předtuchu, že to má co dělat s ním. Ale co to je? Zažívám to poprvé…
"Nathanieli?" Jeho matka k němu přešla blíž, i když netušila, co od syna čekat. Pořád stál jako by byl z kamene, nic neříkal a díval se někam do neurčita směrem na zeď kuchyně. Adrian položil skleničku na stůl tak hlasitě, že Nat sebou cuknul, ovšem to cuknutí nemělo za vinu otcovi rozzuření, ale naopak to, co se snažil pochytit z tetování. Bolest ho pomalu přešla a tetování se pomalu "uklidňovalo". Nathaniel pohlédl na matku, která byla nejblíž, poté na svou udivenou sestru, která měla ruce na prsou a nakonec na svého otce, který se sesunul do křesla a nevěnoval Nathanielovi ani jeden pohled. Teď spíš vypadal jako Nat před malou chvílí. Jako by taky chtěl něco vidět nebo cítit.
"Co se stalo?"
"Něco se muselo stát" Vydechl Nat a trochu ho píchlo u srdce. Tohle není jen píchnutí, je to znamení. Znamení, že se něco stalo, nějaký sen nebo vidina. Ale určitě ne dobrá…
"Jsi snad věštec?" Nechápal jeho otec a podíval se na něj očima vraha
"Kéž by. Můžeš mě přestat nenávidět?" Opřel se do něj Nat. Už mám po krk toho, jak si ze mě utahuje, kdybych to hrál, tak to snad vypadá jinak. Proč mi prostě nechce uvěřit anebo mi dát pokoj?
"Já a nenávidět tě?" Zasmál se ironicky Adrian, ale to už měl nervy na prasknutí. Odstrčil od sebe Zoe a skoro během odešel do svého pokoje. Copak vypadá jako můj otec?! Chová se spíš jako nějaký dozorce ve vězení, vůbec mi nepomáhá. Místo toho, aby byl jako mamka, tak dělá pravý opak. Nesnáším ho, nesnáším celý svět!
"To se ti povedlo tati" Slyšel Nat jen svou sestru s naštvaným hlasem. Musím se odsud nějak dostat, nemůžu tady pořád žít s tím, že když něco řeknu o bratrstvu, tak mi táta skoro hodí ledničku na hlavu.


Kavárna Gregory's, Philadelphie

Stan seděl u stolku pro dva lidi. Stolek byl tmavě hnědé barvy ze dřeva a tak i židličky, které byly ještě s poduškou květinového vzoru. V kavárně kromě něj seděl zamilovaný pár u pokladny a potom dvě postarší paní, které měly světle hnědé vlasy a o něčem horlivě klábosily. Stan se ještě jednou nenápadně podíval na zamilovaný pár a trochu si smutně oddechl. Tohle se svou Sheilou nezažil tři měsíce. Byl rád za to, že s ní sdílí domácnost, ale jejich hádka před pár měsíci ho dost ranila. Zdálo se mu, že svou ženu ani nezná, jak dokázala věci přebarvovat a pohádat se, podle něj, o prkotinách. Málem jsem od ní odešel, málem jsem ji nechal samotnou. Mohl to být konec našeho deset let dlouhého života. Deset let, tak dlouho byl zamilovaný do okouzlující Sheily Campbellové. Ani jednou v životě s ní nepomyslel na jinou ženu. Teď ale poznal někoho, kdo rozuměl jeho "druhému" životu. Životu s tetováním pentagramu na jeho levém zápěstí. Melody se mu stala blízkou díky tomu, že její otec sám věděl, jaké to je být jedním z bratrů.
"Mohu si přisednout?" Stan se probral ze snění dvou rozdílných žen a nadzvedl hlavu. Stála před ním Melody. Vlasy měla úhledně sčesané z obličeje do drdolu a byla jemně nalíčená. Na sobě měla černé kalhoty, bílou blůzu a černé sako. Vypadala spíš, jako by šla na obchodní jednání, než na schůzku se Stanem.
"Samozřejmě" Ukázal na protější židli a Melody mu poděkovala úsměvem. Mezi chvilkou mlčení si objednali oba espreso
"O čem jsi přemýšlel?" Zeptala se ho Melody, když Stan mlčel
"O mé ženě" To na mě poznala, že jsem přemýšlel?
"No, ale hlavně jsme tu kvůli tvému otci. Můžeš mi všechno říct o tom, že byl na Temné straně" Melody počkala, až jim donesou kávy a potom začala mluvit o všem, proč její otec byl na Temné straně a jak se tam naučil žít. Melody o jeho životu na dva roky netušila, byla v té době na internátní škole a o otci neměla sebemenší zprávy. Stan ji poslouchal bez přerušení a snažil se všechno zapamatovat.
"Teď ty" Pobídla ho, i když Stan netušil, o čem mluví
"Co já? Co tím myslíš?"
"V jaké souvislosti jsi přemýšlel o své ženě" Už jsem čekal, že řekne její jméno, nedivil bych se
"V souvislosti, že ona mi ve všem nerozuměla" Melody se na Stana bodavě podívala, ale jen se pousmála
"Myslíš bratrstvo, tetování?"
"Ne jen to, znám ji deset let. Prostě si nemyslím, že mi ve všem rozumí a taky mám občas pocit, že když mi řekne, že mi věří, tak že je to jen přetvářka" Připadal si trochu jako u soudu, Melody na to byla tak i oblečená. Kývla jemně hlavou, položila na stůl peníze za kávu, vstala a opřela se pravou rukou o židli.
"Vidím, že my si rozumět budeme" A nechala Stana opět osamělého



Baltimor

Rozrušený Jeffrey vytočil číslo do novin Baltimor's News. Číslo bylo směřováno na sekretářku zpravodajství, ale pokud nebyla přítomna, šel hovor ihned k šéfredaktorovi panu Adamsonovi. A s tím potřeboval Jeffrey mluvit. Musím mu říct, že mám námět na super příběh. I když ho musím dost upravit, aby nebylo poznat, že je doopravdy o bratrstvu.
"Tady Baltimor's News, přejete si?" Ozval se pan Adamson typickým hlasem, který byl klidný
"Dobrý den šéfe, tady Jeffrey Harnett"
"Harnette! Kde jste ksakru byl poslední tak tři dny?" Klidný hlas jeho šéfa přešel do menšího naštvání
"Omlouvám se, ale za těch pár dní jsem nasbíral moc zajímavý námět na článek" Vydechl nadšeně Jeff. Byl najednou plný energie
"Vážně a čeho se týká?" Spíš, koho…
"Je to takový fantasy článek, jde o bratrstvo…" pan Adamson ale nenechal Jeffa ani domluvit
"Harnette, jste jen další blázen, který chce vymyslet nějaký trhák s úžasným názvem. Tyhle nabídky jsem už dostal od lidí, kteří ani nemají práci jako Vy, věřte mi. Nemám zájem! Až budete mít něco, co bude pravdivé, teprve potom volejte" Než Jeff stačil svého šéfa upozornit, že on takový není, že tento příběh je pravdivý, už mu zavěsil. Jak chcete, ale potom budete litovat, že jste mi nevěřil a že jste mi ten článek nedal do rukou. Vaše rozhodnutí, já vám říkal, že to bude nejlepší investice.
"Nepracuješ?" O dveře se opírala Iris a dívala se upřímně na svého bratra.
"Mohl jsem, ale můj …"
"Stupidní?" Doplnila ho sestra, Jeffrey jen souhlasně přikývl
"Jak jsi řekla, můj stupidní šéf mi to zakázal. Mohl jsem vydat trhák století a on řekl, že jsem jako jeden ze všech a až bude pravdivý, teprve potom můžu něco psát" Zmetek…
"A o čem jsi měl psát?" Zvedla ruku, aby bratra zastavila a přemýšlela
"O bratrstvu, že? A on ti to nechce věřit" Jeff se bratrsky usmál
"Čteš mi myšlenky"

Philadelphie

Zatímco Lucy umývala nádobí od pizze, Carl seděl na gauči v obýváku, který byl moderně vybavený. Otec Lucy byl hodně "ve vatě", to věděl Carl i bez toho, aniž by ho pořádně znal. Pana Brenta viděl možná tak pětkrát od doby, co začal chodit s Lucy. Povoláním to byl sice právník, ale v běžném životě se choval jako obyčejný otec. Vždycky se s ním dalo povídat o čemkoliv, hlavně o jejich rozdílných životech- o práci právníka a o studiu doktora na akademii. Carl měl rád hlavně jeho smysl pro humor a taky to, že pan Brent měl velké znalosti ohledně sportu. Každý zápas od jakéhokoliv sportu měl v malíčku a dokázal ho komentovat i několik hodin. Byl prostě úžasný otec a i proto Carl viděl v Lucy kousek pana Brenta. A to určitě vidí i známí v jeho okolí. Carl sám byl rád, že nemůže znát lepšího budoucího zetě.
"Lásko? Jsi v pořádku?" Lucy se dívala na svého snoubence z kuchyně, protože si všimla, že je Carl nesmírně ticho
"Ano zlato, jen jsem přemýšlel" Usmál se na Lucy
"Mrzí mě, že jsme spolu nic neprožili, když jsem byl pryč. Je to moje vina, vynahradím ti to příští víkend, slibuju" Dodal, když Lucy uklízela příbory
"Já tě chápu a nemusíš se omlouvat. Hlavní je, že jsi v pořádku. Sice jsem se o tebe bála, ale nic se ti nestalo" Sice zněla její slova upřímně. Carl i tak poznal, že od té doby, co odešel, tak má pořád v sobě zakořeněný strach. Můžu si za to všechno sám…
"Jdeme si lehnout, jsem unavená" Přišla ke snoubenci a objala ho kolem ramen
"Moc rád, konečně budu s tebou" Políbil ji a šli si lehnout do ložnice




Pittsburgh

Teta Jody odemkla dveře bytu, kde bydlela spolu s Alanem a Doreen. Bylo jí Alana i Doreen líto, protože Alanovy rodiče umřeli, když mu bylo jedenáct, zemřeli při autonehodě. Několik let mladému Alanovi trvalo, než ho smutek přešel. Pak ale poznal svou nastávající ženu a matku Doreen, která ale umřela na rakovinu. Alan, který jinou ženu nikdy víc nemiloval, se totálně sesypal. Ti, které miloval, mu umřeli před očima a on začal na život hledět z jiné strany. Nesnášel život, nesnášel sám sebe za to, že on jako jediný zůstal na živu. Dva měsíce předtím, než žena Alana umřela, počala jim dcerku Doreen. Alan byl sice šťastný z dcery, ale brečel z toho smutkem. Tušil totiž, že jeho žena brzy umře. Nechtěl si takovou ztrátu přiznat, ale nemohl pro svou lásku nic dělat. Seděl u ní do její smrti celé dny a noci. Probrečel chvíle, když ji musel opustit, když musel do práce. Jeho bratr Willy ho sice podporoval, a i když ho ztráta rodičů taky zasáhla jako Alana, snažil se být u něj, když potřeboval. Jenže Willy je přece jen mladší a on takovou bolest pocítil jen polovičně, než já.
"Jsem doma" Houkla Jody do bytu, když si sundávala kabát a dávala ho na věšák. Nikdo se jí ale neozval, proto šla ohledat byt. Doreen seděla s Alanem na gauči v obývacím pokoji a oba koukali někam do neurčita. Jody zbledla strachem, když si přehrála v hlavě, co se tady asi tak mohlo stát, zatímco byla pryč.
"Alane? Doreen?" Zašeptala Jody strachem pryč. Ani jeden ale nereagoval
"Jdeme si pro Vás z jiného světa. Nenechávejte se prosit a vydejte se nám bez zábran" Napodobil Alan hlas robota, a když viděl, že Jody je skoro na omdlení, začal se s Doreen smát
"Bože Vy jste mě vyděsil. Tohle mi nedělejte!" Chytla se Jody za srdce, jako by ji chytal infarkt
"Omlouvám se, ale byla k tomu příležitost. Jak jste se měla?" Vtipkoval Alan, aby se zbavil pocitu, že měl ještě před pár dny zeď popsanou krví
"Dobře. Rozhodně jsem si z nikoho neutahovala" Probodla Alana i Doreen zaskočeným pohledem
"Chtěli jsme se jen odreagovat Jody, nezlob se" Zastávala se otce Doreen a opřela si hlavu o rameno svého otce. Alan ji objal kolem ramen a sledoval Jody, jak beze slov mizí v koupelně
"Bál jsem se, že nás chce zabít pohledem" Naposledy zažertoval Alan a pak jen poslouchal vodu, která tekla do sprchy, kde byla Jody
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

V jaké z těchto zemí jsi už byl/a?

USA 0% (0)
Kanada 0% (0)
Itálie 0% (0)
Chorvatsko 28.6% (2)
Malta 0% (0)
Anglie 14.3% (1)
Německo 14.3% (1)
Austrálie 0% (0)
Rakousko 42.9% (3)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama