5. kapitola - Přátelství

24. května 2018 v 19:28 | HockeyGirl |  Láska na ledě

Jonathanovi se udělaly hvězdičky před očima. Nový asistent kapitána? Dělá si snad kouč dobrý den? Musel o tom přemýšlet, i když v hlavě měl poloprázdno. Proč taková změna zrovna teď? Vždyť Duncan Keith ani Patrick Sharp neprovedli nic tak špatného, aby musel být jeden z nich vyměněn.
"Pane, proč jednoho z nich už nechcete?" Jonathanova slova zněla zoufale, jako by kouč někoho vyhazoval a ne nahrazoval.
"Nejde o to, že ho nechci. Chci někoho mladého" Usmál se lehce Joel a Toewsovi vynechal jeden tep. Ale takových tam moc není! Nejmladší jsem tam já a Patrick Kane!

"Já …" Polkl těžce Jonathan a cítil v krku knedlík. Všechno se mu teď vířilo v hlavě jako uragán.
"Nemůžu ti k tomu říct víc. Všechno probereme zítra v Chicagu na poradě. Přijď s Duncanem a oba Patriky. Začínáme ve dvě" Kouč se prosebně podíval na kapitána týmu. Jonathan nebyl schopen slov, ale jen na souhlas kývl. Dost mě to vyděsilo. Kouč bez dalších slov odešel a nechal Toewse samotného.

13:10 Hotel Kings, Los Angeles, jídelna

Celý tým Chicaga Blackhawks seděl v jídelně. Tentokrát tam byl i Patrick Kane, který chyběl na snídani. Jeho nejlepší přítel, Jonathan Toews zrovna vcházel dovnitř. Nebyl ale sto pomyslet na nějaký oběd. Sedl na místo vedle Kanea a ten hned do sebe přestal cpát brambory. Zastavenou ruku u pusy s nabraným jídlem nechal a koukal na svého parťáka. Jonathan vypadal příšerně, jako by mu někdo vzal všechnu radost z těla a nezapomněl i na úsměv z tváře. Patrick odložil s nezájmem jídlo a příbor rachotivě přistál mimo talíř. Bylo mu to jedno, bylo to jedno všem kolem. Co se mu stalo? Co mu jen kouč řekl, že vypadá na umření?
"Johny?" Zalapal Patrick po dechu. Jeho parťák se po něm otočil, jako by si ho všiml až teď. Patrick zbledl při pohledu na ohromeného Jonathana. Nikdo jiný tomu nevěnoval pozornost.
"Musíme si promluvit" Zahuhlal Jonathan a Patrick mu hleděl přitom bez mrknutí do očí. Vůbec se mi nelíbí, jakým tónem to říká. Jako bych za to mohl já nebo co.
"Kdy? A kde?" To už se Jonathan zvedal a bez odpovědi chytl Patricka za paži. Nebyl to zrovna příjemný stisk, protože Patrikova ruka hned zaprotestovala.
"Dávej pozor!" Johny ho ale neposlouchal a táhnul Patricka co nejdál od jídelny. Když zastavil u dveří na pánské záchody, konečně uvolnil stisk spoluhráčovy ruky.
"Tobě snad přeskočilo. Jen tak mě drapnout za ruku a táhnout mě ven jak hadrovou panenku! Co se to s tebou děje Johne?" Ten se zuřivě opřel o zeď, až ho zabolelo v zádech. Patrick se hlasitě nadechl a čekal na odpověď.
"Něco za něco"
"Jak to proboha myslíš?" Obořil se na Jonathana Patrick.
"Řeknu ti to, když ty mi řekneš o tom telefonátu, po kterém jsi vyhodil telefon z balkónu" Patrick se hlasitě nadechl, jako by na tohle už nějakou dobu čekal. Než stačil odpovědět, Jonathan ještě něco spěšně dodal.
"A taky chci vědět, kde jsi byl. Ani netušíš, jaký jsem o tebe měl strach! Jen tak si někam odejdeš a…" To už mu Patrick musel skočit do řeči a nezněl zrovna dvakrát přátelsky.
"A co? Tak jsem prostě odešel to ti mám říkat kam všude jdu, co budu dělat?! Jen abys neměl strach? Já nejsem dítě Jonathane, dokážu se o sebe postarat. A nepřijde mi zrovna normální, abych svému kamarádovi říkal, kam hodlám odejít. Posloucháš se vůbec někdy?" Z Patricka se slova sypala jako z pytle mouky. Jonathan se nestačil divit, co všechno od něj slyšel. Já vím, že nejsi dítě Patricku, ale jsi tady ze všech jediný, na kterém mi nejvíc záleží. Jonathan jen několikrát souhlasně přikývl. Jako vždycky měl Patrick pravdu.
"Dobře máš pravdu. Omlouvám se, že jsem tě komandoval. Nejsem tvůj otec a ty nejsi dítě, já to vím. Můžeš si dělat co chceš a jít kam chceš. A nemusíš mi to samozřejmě říkat. Jen jsem měl strach nic víc. Přehnal jsem to s tou péčí, je mi to líto. Už se to nestane, slibuju" Patrick celou tu dobu sledoval Jonathana a v očích měl prázdno. Nechci nikomu přidělávat starosti a už vůbec ne Jonathanovi.
"Tak fajn. Už jsme si to ujasnili. Byl jsem venku, projít se. Potřeboval jsem si pročistit hlavu, však víš. Od těch nočních můr a tak celkově. Hlavně popřemýšlet o dnešním zápase. No, a když jsem se blížil k centru, zahlédl jsem na malém hřišti kluky. Bylo jim asi tak osm, devět víc ne. Hráli inline hokej a ten jeden zrovna přehodil míček tak moc, že se kutálel ke mně" Jonathan ho nechal pokračovat ve vypravování.
"Když si mě všimli, ihned se jim vykouzlil úsměv na rtech. Byl jsem hrozně šťastný vidět někoho, jak hraje hokej a přitom vidí mě, jak si jdu jen tak kolem. Bylo to zvláštní a pěkné zároveň. Přiřítili se ke mně a nadšeně mi začali povídat o jejich tréninku. Hrají za městskou dětskou ligu. Bylo jich deset, čtyři z nich chtějí hrát za Los Angeles Kings a těch dalších šest by chtělo hrát za Chicago" Jonathana z kamarádova vyprávění píchlo radostně u srdce. Uměl si to živě představit, a proto se usmál.
"Proč zrovna za Blackhawks?" Vypadla z něj otázka a Patrick se přemýšlivě zarazil.
"Věří, že budou mít v týmu takové pouto, jako my dva" Jonathan na svého parťáka pohlédl s nechápavým výrazem. Oči mu svítily v záři světel z chodby a v krku se mu udělalo sucho jako na Sahaře. Po zádech mu přeběhla vlna úžasu.
"To je tak … Neuvěřitelné" Dostal ze sebe Jonathan.
"Neuvěřitelné? Vždyť je tolik kluků, kteří chtějí být jako ty nebo já. Jsme pro ně vzory" Zamračil se Patrick.
"Ne to nemyslím. Považují náš klub za nejlepší, protože jsme tak dobře sehraní a rozumíme si i v soukromí. To je pro ně to, v co věří. Chápeš? Ne naše technika hry nebo myšlení na ledě. Věří v nás dva, že se nikdy nerozdělíme" Jonathan si připadal jako v jiném světě. Jak Patrick řekl, slyšel od tolika kluků, že je on nebo Patrick jejich vzorem. Ale nikdy neslyšel, že by považovali za nejlepší jejich přátelství. Vzalo mu to dech. I Patrickovi to došlo a nevěřícně zakroutil hlavou.
"To je fakt nemožné. Víš, když mi to říkali, myslel jsem si, že myslí to co vždycky. Že jsme jejich vzory, ale tohle… Já tomu nevěřím. Doufám, že se jim to všem splní" Vrazil si Patrick ruce do kapes a opřel se vedle Jonathana o zeď. Ten se díval před sebe a pořád mu to nešlo z hlavy. Jejich vzorem je moje přátelství s Patrickem. Tohle snad ani není možné. Nikdy jsem nepomyslel na to, že by fanoušci mohli věřit našemu přátelství a mít ho za nejdůležitější prvek celého týmu. A ono to možné je.
"No páni. Dobře teď už vím, jak to bylo. A co ten hovor?" Oba se vzpamatovali a Patrickova tvář se změnila ve smutnou grimasu. Kéž bych to mohl jen tak vymazat z paměti…
"Amanda" Pronesl suše Patrick a Jonathan se na něj nechápavě podíval.
"Co se stalo?" Patrick těžce polkl a rukou si zajel do vlasů. Když si z vlasů udělal neohrabaný účes, nechal ruku volně klesnout podél těla a podíval se před sebe, jako by se ujišťoval, že je nikdo neposlouchá.
"Je konec. Dal jsem jí kopačky, rozešel jsem se s ní. Už to takhle dál nešlo" Po celou dobu mluvení měl Patrick sklopenou hlavu na svoje boty a kousal se do jazyka. Do Jonathana jako by někdo vrazil těžkou silou. Několikrát po sobě rychle zamrkal a snažil se ze sebe dostat něco rozumného, ale slova se mu na jazyku vytratila.
"To je - to je hrozné. Je mi to moc líto Pate" Poklepal Patricka po rameni, ale ten jen zvedl ruku, že je to v pořádku. Ale nevypadal, že je to pro něj v pořádku. Když zvedl hlavu, v očích se mu třpytily slzy a musel se kousat do rtu, aby překonal pláč.
"Slyšel jsi mě, co jsem říkal že?" Jonathan zběžně přikývl.
"To kvůli ní. Víš ona mě totiž…" Patrick měl stěží síly to říct, ale musel. Nechtěl to v sobě dál dusit.
"…Podvedla" Dokončil zhrouceně. Ta mrcha!
"Mrzí mě to Patricku, doopravdy moc mě to mrzí. Je mi tě líto fakt. Kdybys cokoliv potřeboval, stačí říct. Já… Já bych to do ní nikdy neřekl. Vždycky byla tak fajn holka, ani ve snu by mě nenapadlo, že by tohle mohla udělat. A navíc tobě! Vždyť jste se milovali, tak proč tohle udělala?"
"Naprosto moje slova Johne. Miloval jsem ji, a proč mi to udělala, na tohle doposud neznám odpověď. A doufám, že už ji nikdy neuvidím, protože mi zlomila srdce. Nesnáším ji za to" Patrickovi se z levého oka vykulila slza a stékala mu po tvářích se solí uvnitř. Patrick ji nechal dopadnout na své rameno, jako by mu vůbec nevadila.
"Promiň" Zašeptal Patrick, jako by jedna slza mohla udělat veliký poprask mezi jím a Jonathanem. Ten stál vedle něj jako přikovaný, s prázdnou hlavou a s kupou pocitů v sobě.
"Co si mi to chtěl říct?" Zeptal se Patrick, když se mezi nimi vytvořilo chvilkové ticho, kde si Patrick otřel červené oči a uklidnil tlukot svého srdce.
"To není tak podstatné. Teď tě s tím zatěžovat nebudu. Musíš si odpočinout"
"Ne, ne, ne a znovu ne. Chci to vědět ať je to co je to"
"Tak dobře. Kouč chce udělat někoho novým asistentem kapitána" Patrickovi se rozsvítily oči překvapením. Takovou odpověď rozhodně nečekal.
"To je super a zároveň je to hrůza. Keith nebo Sharp přijde o "áčko". To není zrovna fér nemyslíš?" Toews pokrčil rameny, sám na to neměl nějaký určitý názor.
"Já nevím. Pořád mi to nedává smysl. Vždyť oba plní svou roli dobře, tak proč někoho z nich měnit?"
"A víš aspoň, kdo bude ten nový asistent?" Jonathan zavrtěl nesouhlasně hlavou. Na to sem sám zvědavý.
"Nevadí. Pojď, půjdeme se najíst a pak zajdeme do posilky. Musíme se trochu procvičit na zápas" Jonathanovi ani pořádně nedošlo, že jejich důležitý zápas je už dnes večer.
"Málem mi ten zápas vypadl z hlavy. Myslel jsem pořád na něco jiného, ale na zápas vůbec ne. A to jako kapitán bych neměl vůbec říkat" Pousmál se Jonathan a oba zamířili do jídelny.

13:30 Chicago

"Takže jsi odmítla?" Molly seděla s Elizabeth v baru U Dennyho. Elizabeth jí řekla všechno, co se událo v United Center. Charlotta jí domluvila na zítřek schůzku ohledně místa organizátorky.
"Ne neodmítla jsem. Jen jsem se zrovna nevyjádřila jasně" Molly povytáhla obočí, jako by rozhodnutí kamarádky nechápala. Vždyť mohla mít tak super místo a ona ho nepřijmula?
"Jak to myslíš? Vyběhla jsi tam jako střelená srnka a teď mi budeš tvrdit, že sama nevíš, jestli to chceš?" Elizabeth se šťourala ve svých čínských nudlích, které jim Molly přinesla z nedaleké restaurace. Jenže neměla na jídlo ani pomyšlení. Musím myslet na to, co všechno jsem tam viděla. A to jsem neviděla určitě všechno, protože jsem byla jen ve vstupní hale. Ty velké plakáty… Člověk tam přijde a hned si připadá jako na jiné planetě. Všechno tam bylo zvláštní, nové, cizí ale i tajemné zároveň.
"Ell! Ell posloucháš mě?!" Molly třásla s Elizabeth jako s hadrovou panenkou. Když se konečně probrala ze svého snění, podívala se na Molly prosebným pohledem.
"Já to chci Molly. Jen se bojím, že se tam něco zvrtne. Přece jen je to profesionální hokej, všichni ti hráči hrají na světové úrovni. A já tam přijdu jako nějaká hvězda a první den tam něco pokazím. Nechci tam udělat veřejnou ostudu nebo něco, co by mě tam dlouho neudrželo. Toho se bojím, víš? Že zklamu buď sama sebe, nebo celý tým" Molly odložila nedojedený oběd a podívala se upřímně na Elizabeth.
"Chceš znát můj názor?" Elizabeth zběžně přikývla.
"Měla bys do toho jít, ať se bojíš nebo ne. Já vím, je to tvoje první práce, nikdy si nic podobného nedělala. Ale každý začínal, každý měl svou první práci a podle mě hodně lidí tu, kterou ani dělat nechtěli. Koukni na mě! Jsem barmanka. Nikdy jsem si svou práci nepředstavovala v tomhle prostředí. Každý večer obsluhovat opilce, zoufalé manžely, úchylné kamarády nebo tlusté násosky. Já si takovou práci nevybrala, prostě sem ji dostala. Ale ty, ty máš na víc! Do klína ti spadla taková nabídka. Budeš pracovat u profesionálů, budeš mít solidní plat a moc se nenadřeš. Myslím, že víc slyšet nepotřebuješ, abys to vzala" Má naprostou pravdu, tak jako vždycky. Molly ví, co má říct a toho si na ní cením. Její rady si vždycky beru vážně a taky jsou pravdivé. Snad nikdy se nespletla, když šlo o něco vážnějšího.
"Máš pravdu. Lepší příležitost jsem dostat nemohla a kdoví, jestli bych si našla něco takového, kdybych odmítla. Zítra tam půjdu" Elizabeth se rozbušilo srdce. Všechen strach a obavy se z ní setřásly. Molly se usmála a objala ji. Ell si ani nevzpomněla, kdy ji naposledy takhle objala. Možná tak v prváku.
"To ráda slyším. Dneska mají zápas, jestli o tom víš" Vydechla Molly, když pustila Elizabeth z objetí.
"Vážně? O tom nevím, jak bych to mohla vědět"
"No, když budeš ta jejich organizátorka, tak bys o nich měla vědět co nejvíc. A taky sledovat zápasy" Molly se zvedla ze židle a šla vyhodit krabičky od čínských nudlí.
"To máš pravdu. Ale ještě bych potřebovala najít něco k bydlení" Polkla těžce Elizabeth. Při tom všem jí bydlení vypadlo z hlavy a až teď si uvědomila, že nemá kde bydlet.
"Ráda bych tě nechala bydlet u nás, ale Denny by z toho nadšený nebyl. Klidně můžeš spát tady, dokud si něco nenajdeš. Pomůžu ti hledat, když nebudu mít zrovna co na práci. Občas sem zajde i jeden chlápek, co prodává nebo pronajímá byty tady ve městě. Jestli na něj narazím, tak se ho zeptám. Dluží mi totiž, takže tím by svůj dluh splatil" Elizabeth neměla slova. Byla Molly vděčná už jen za to, že ji nevykopla zpět ven, když sem tak vtrhla. Klidně to mohla udělat, ale neudělala to. Pomohla jí najít ten inzerát a navíc jí chce pomoct s bydlením. Budu jí nadosmrti vděčná.
"Ani nevíš, jak moc ti budu vděčná. Vážím si tvé pomoci. Chápu, že Denny by mě tam nesnesl, už tak s ním máš dost problémů. Nechci ti jich přidělávat víc. Budu se snažit co nejvíc hledat, ale tvé pomoci si vážím" Molly přišla ze zadní části baru. Nesla sebou ručník, hygienické potřeby a velkou deku.
"Pokud se budeš chtít vysprchovat a umýt, vzadu je koupelna se záchodem. Tyhle radši nepoužívej, jsou věčně ucpané nebo to tam hrozně páchne. Spát můžeš buď tady na lavici, nebo na staré válendě, která je v kumbálu s čisticími prostředky. Já vím, že to není jako v hotelu, ale lepší než spát na ulici. Tady máš něco do koupelny a tady máš deku na spaní" Podala všechno Elizabeth a ta se na Molly děkovně usmála.
"Ještě jednou díky. Kdy otevíráš pro veřejnost?"
"No jelikož je dneska v televizi ten zápas, tak otevřu v šest. Hraje se v sedm, takže by to mohlo stačit. Já teď půjdu domů. Kdybys chtěla jít ven, tak můžeš. Náhradní klíč najdeš za květináčem u vchodu" Pronesla Molly klidným tónem v hlase. Elizabeth přitakala a své věci včetně kufru si dala do malého kumbálu s čisticími prostředky.
"Nemusíš mi děkovat, ráda pomůžu. Přijdu v šest a budeme se koukat na zápas" Odvětila Molly a přehodila si přes rameno slaměnou tašku.
"Dobře, zatím se měj. Kdybys potřebovala pomoct v baru, tak budu s tebou klidně obsluhovat" Na to jí Molly děkovně kývla a vypařila se z baru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaké je tvoje oblíbené roční období?

Jaro 45.8% (11)
Léto 20.8% (5)
Podzim 33.3% (8)
Zima 0% (0)

Komentáře

1 megumi-sakamaki megumi-sakamaki | E-mail | Web | 24. května 2018 v 21:37 | Reagovat

Pěkný:-)

2 HockeyGirl HockeyGirl | E-mail | Web | 25. května 2018 v 17:20 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama