10. kapitola - Jeden za všechny

31. května 2018 v 20:42 | HockeyGirl |  Láska na ledě

11:13, hotel Kings, Los Angeles

"Udělal to ten její nový přítel" Hlesl zachmuřeně Jonathan, jako by v nemocnici nebyl Patrick, ale on. Kane ze začátku nechápal, o čem to Toews mluví, ale pomalu mu to docházelo. Teda, neřekl bych, že Amanda si najde takového kriminálníka a násilníka. Když byla se mnou, chovala se úplně jinak. Nevadilo jí, že jsem věčně pryč, jezdím po státech, hraju hokej den co den. A teď proti mně a mým spoluhráčům poštve svého nového milého. Kam jsme se to dostali…

"Změnila se k nepoznání. Takovou jsem si ji nikdy nepředstavoval" Řekl Patrick a v tom někdo zaklepal na dveře. Jonathan šel otevřít, tentokrát to byl Duncan Keith. Jen, co uviděl Patricka, na tváři se mu vykouzlil úsměv.
"Jak jsi se dostal z nemocnice?" Zahořel Duncan zvědavostí a vpadl do pokoje. Jonathan za ním zavřel dveře a vtom se mu zatočila hlava. Patrick užuž chtěl odpovědět, ale všiml si svého parťáka.
"Johny co ti je?" Zbledl Patrick a hned se přiřítil k Jonathanovi. Ten jen mávl rukou, jako kdyby odháněl hmyz. Stál jen tak na místě a čekal, až ho přejde motání hlavy. Co se stalo? Jonathan se třikrát hlasitě nadechl a zhroutil se na postel. Duncan na to všechno koukal s pootevřenou pusou a vytřeštěnýma očima.
"Už je ti líp?" Zahuhlal otázku Duncan a Jonathan jen jemně přikývl.
"Nevím, co se to stalo. Najednou se se mnou zatočil svět. Myslel jsem, že snad omdlím. Bože…" Patrick přišel s načepovanou sklenicí studené vody a vrazil ji Jonathanovi do ruky. Ten ji bez řečí celou vypil.
"Díky Pate. Teď už nám můžeš říct, jak jsi se dostal z nemocnice"
"Jo jasně… Nebylo to až tak těžké. Jelikož jsem neměl velké zranění, pustili mě pryč. Jen nemám hned trénovat a zatěžovat se. Mohlo by se mi stát to, co před chvílí tobě" Řekl Patrick se zoufalým hlasem. Mezi trojicí se rozhostilo ticho, až ho po pár sekundách přerušil Duncan.
"V kolik letíme do Chicaga?" I když to sám dobře věděl, nechtěl být potichu.
"Za tři čtvrtě hodiny. Co Sharpie? Ještě je na mě pořád naštvaný?" Polkl těžce Jonathan a Patrick po něm šlehl pohledem. Netušil, o co šlo, ale nejspíš o nic dobrého. Jonathan mu opětoval pohled, který říkal "Řeknu ti to v letadle". Duncan pokrčil ramenem, jenže nejspíš nechtěl říct pravdu, kterou věděl. Přece jen bydlel s Patrickem Sharpem na pokoji skoro od doby, co oba začali hrát v Blackhawks.
"Já no - něco mi řekl, ale já… Nechci o tom mluvit Johny" Vykoktal ze sebe Duncan a přitom byl červený jako rajče. Sklopil hlavu na zem, zřejmě nebyl rád, že se ti dva pohádali. Jonathan si promnul oči a musel uklidnit svoje nervy napnuté k prasknutí.
"Dobře já to chápu. Nemusíš mi to říkat, přece jen ty jsi za nic nemohl. To já jsem mu to měl říct dřív, jako tobě. Prostě jsem myslel na ten zápas, co se stalo Kanerovi a jemu jsem to zapomněl říct. Jsem hlupák, že jsem na něj zapomněl já to vím. Jsem kapitán a je moje povinnost tohle říct. Někdy mám pocit, že se z toho všeho zblázním. Promluvím si s ním, až budeme doma" Jonathan se otočil na Patricka.
"A nezapomeň, že ty tam jdeš taky" Patrick ukázal na sebe, jako by mu to teď všechno došlo.
"Proč já? Nemám s tímhle co společného. Jedině, že bych…" Jen, co to dořekl, se na sebe všichni tři podívali, jako by jim to pomalu docházelo. To snad … Nebo ano? Že by tam pozval kouč Kanera kvůli novému asistentovi? Že by on měl být tím novým "áčkem"? Duncan začal kroutit hlavou jako smyslů zbavených, nechtěl tomu věřit. Že by kouč vyměnil jeho nebo Sharpa za Kanera? Ale proč? Dobře, byl nejlepší z celého týmu co se týkalo branek a asistencí a v kanadském bodování vedl tabulku Blackhawks, ale proč by měl být asistent kapitána? Že se zná s Jonathanem tak dlouho? Ale přece asistent musí zaskakovat kapitána, když je zraněný nebo nemůže hrát.
Jonathan hleděl někam před sebe, jako by tam hledal odpověď, ale slova se mu nedostávala.
"To nemůže… To prostě nemůže udělat!" Zaburácel Duncan, ale ne tak moc, aby to slyšel celý hotel. Začal panikařit, i když by třeba on o "áčko" nepřišel. Nedokázal si představit, že by místo Patricka Sharpa byl Patrick Kane. Byl to sice jeho spoluhráč a přítel, ale kvůli tomu, že bydlel na pokoji se Sharpem a byl i asistent, rozuměl si s ním víc. Navíc byl i starší a rozumnější.
"Je mi to líto Duncane, ale když to tak kouč chce, nedá se nic dělat. Já s tím nic neudělám, i když jsem kapitán. Můžu mu to rozmlouvat, ale i tak moje slova nic nezmění. Mrzí mě to" Zalapal po dech Jonathan, Patrick Kane za celou dobu nic neřekl. Duncan se na Jonathana nechápavě díval, jako by špatně slyšel.
"Takže tebe to mrzí, je ti to líto! To je fakt skvělý, ale mě nebo Sharpovi je to prd platné, když jeden z nás přijde o svůj dlouholetý post! Nedokážeš si to vůbec představit, jak jednomu z nás dneska bude! Ty totiž budeš kapitánem až do konce, nikdy o to svoje "céčko" nepřijdeš, ale jeden z nás dvou ano! Nevíš, jaký to je, když tě někdo srazí na kolena a ty se nemůžeš bránit. A víš co? Vůbec nemusíš nic říkat, máš pravdu. Nemáš proti kouči žádnou moc. Podle mě bys to stejně neudělal. Nepřimluvil by ses, i kdybys to slíbil. Je mi z tebe nanic. Sbohem" A Duncan byl ten tam. Jonathan sklopil oči na zem pokoje. Prvně se pohádá s Patrickem Sharpem a teď i s Duncanem. To ten den pěkně začíná a ještě je toho tolik přede mnou. Nový asistent, nová organizátorka. Asi se z toho fakt zhroutím.

11:58, letiště LAX (Los Angeles International Aiport), Los Angeles

Letadlo do Chicaga, které přepravovalo hráče Blackhawks už bylo plné. Všichni hráči seděli na svých místech a podobně na tom byl kouč a ostatní, kteří jeli s týmem na zápas. Duncan Keith seděl s Niklasem Hjalmarssonem a přes uličku Patrick Sharp s Brandonem Saadem. Před nimi seděl Patrick Kane s Jonathanem Toewsem. Nikdo v letadle netušil, že Jonathan se pohádal jak s Duncanem, tak se Sharpem. A teď, když Patrick Sharp seděl za Jonathanem v letadle, na svých zádech cítil Sharpovy nenávistné pohledy. Už aby tenhle den skončil, už aby bylo po všem. Nenávidím sám sebe, nejradši bych z toho letadla vyskočil. Patrick si všiml jeho výrazu v očích a obličeji, ale nevěděl, co by mohl dělat. Jede v tom taky, a jestli bude on nový asistent, pak mu to bude každý vyčítat. A buď Patrick Sharp nebo Duncan mu to na do smrti nezapomenou. I když on s tím taky nic neudělá. Lehce drcnul do Jonathana a ten se probral z toho všeho, co se stalo. Podíval se na Kanea ustaraným pohledem.
"Je mi líto, co se stalo. Doufám, že za to nemůžu. Mrzí mě to a bude mě to mrzet. Nechci, aby ses kvůli mně pohádal s půlkou týmu" Zasípal Patrick a naznačil hlavou za sebe, kde seděl Patrick Sharp.
"Ty za nic nemůžeš Pate. To všechno já si to pohnojil. Nesplnil jsem to, co se od kapitána týmu čeká. Mají právo se na mě zlobit, na jejich místě bych udělal to samé. Udělal jsem hroznou chybu a nesu zodpovědnost za to, co se děje v týmu. Myslel jsem na něco jiného a díky tomu jsem zapomněl na to hlavní. Ještě, že výběr organizátorky nebude na mě" Úplně jsem na tu holku zapomněl. Snad přijdu na jiné myšlenky, když tam bude. Patrick se lehce usmál, když slyšel od Jonathana taky něco jiného, než jen hokej.
"Ona si vybrala nás a to je to nejdůležitější. Myslím, že jestli u nás bude pracovat, úplně nám to všem změní životy" Přikývl Patrick a opřel se o sedačku, takže se trochu naklonil o Brandonovu nohu, který seděl za ním.
"Možná jo. Jsem zvědavý, jaká bude. Jak bude vypadat" Zasnil se Jonathan a konečně nemyslel na to, že se s ním jeho asistenti v týmu nebaví.
"Víš vůbec, jak se jmenuje?" Nahodil otázku Patrick, když si i on představoval jejich novou organizátorku.
"Nemám tušení, ale nejspíš bude mít nějaké hezké jméno" Zasmál se Jonathan. Z reproduktoru nad jejich hlavami se ozvalo, že už budou startovat. Všichni si zapnuli pásy a dál si jen užívali zpáteční let do Chicaga.

14:10, Chicago

Při příletu si hráči Blackhawks naložili svoje věci do autobusu, který je měl zavést do United Center. Podle plánu měla být porada ohledně nového asistenta a taky pohovoru nové organizátorky. To vše mělo proběhnout během několika minut. Hráči pak mají trénink kvůli nadcházejícímu zápasu. Ovšem díky tomu, že tým Chicaga postoupil do playoff a neví svého protivníka, musí si jeden den počkat. Ten, kdo měl už svoje věci naložené ve velkém nákladním prostoru v autobusu, si mohl jít sednout. Tentokrát to nebylo jako v letadle, takže platilo, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Z posledních byl Jonathan, Duncan, Brent Seabrook a Marcus Krüger. Oba si stihli sednout k sobě, takže Jonathanovi nezbylo nic jiného, než sedět s Duncanem. Sedl si mlčky k oknu a snažil se neotočit zrak na Duncana. Ten se tvářil víc než ublíženě a nikdo mu to nemohl mít za zlé. Jsem takový idiot, nemůžu se pohádat s ním a ještě se Sharpem. Oba dva hrají v týmu důležitou roli, i když jeden o ni možná za chvíli přijde. Jonathan se nadechl a odpoutal zrak od venkovního světa v Chicagu. Sice byl doma, ale nechtěl, aby se stalo to, co se mělo stát. Kéž bych mohl vrátit čas nebo ho posunout. Vymazat to špatné a nechat jen to lepší. Jenže nejsem superman a ani žádný hrdina, abych něco takového uměl. Jsem jen obyčejný člověk s chybami, za které teď musím pykat.
"Duncane?" Vydal ze sebe Jonathan, když byli v půlce jízdy na stadion. Duncan odložil knížku, kterou četl, i když nevypadal na to, že by se na ni nějak soustředil. Položil ruce na obal knížky a prsty na levé ruce se mu trochu zatřásly.
"Co je?" Přerušil Duncan chod svých myšlenek a podíval se na Jonathana ledovým pohledem. V modrých očích měl naštvanost.
"Mrzí mě to. Nechci, abys ty nebo Sharp přišel o "áčko". Nechci, aby ani jeden z vás odešel. Nezasloužíte si to. A budu se snažit to u kouče nějak uhrát. Ale nic neslibuju, jak jsi sám řekl, nemám takovou pravomoc" Kývl souhlasně Jonathan a Duncan protočil oči, jak blbě to od něj znělo
"To já bych se měl omluvit. Choval jsem se hrozně. Neměl jsem nic z toho říct. Nikdy bych o tobě neřekl nic špatného. Vím, že bys udělal všechno a o tom, že jsi ten nejlepší kapitán, bych ani na vteřinu nezapochyboval. Omlouvám se, že jsem tropil scény" Jonathan přívětivě poplácal Duncana po rameni a oddechl si. Tak tohle je za mnou, ještě zbývá Sharpie… Autobus se blížil k United Center, když kouč Joel vstal ze své sedačky úplně vepředu. Podíval se po všech hráčích a každý se do jednoho utišil.
"Dobrá hoši, jsme tady. Jelikož Kaner už přišel z nemocnice, a za to jsem osobně rád…" Podíval se letmo na Patricka, který seděl za Jonathanem.
"…I tak bych rád věděl, jak to vlastně bylo" Dodal a Patrick hned zbledl.
"Pojedeme dneska k zadnímu vchodu a vystoupíme jako před týdnem. A nechci slyšet žádné protesty" Pár hráčů se znuděně opřelo o sedačky, někdo něco zahučel. Patrick Kane koukal nechápavě na kouče a Jonathan si složil obličej do dlaní. To snad není pravda, pořád vytahovat týden starou věc.
"To není fér trenére! Vždyť za to mohl jen Niklas s Brandonem. Proč musíme jet k zadnímu vchodu? Vždyť se nic nestalo a jestli budou před stadionem fotografové, tak proč bychom…" Začal Patrick Kane mrzutě a přitom máchl rukou někam za sebe, kde nejspíš seděli oba zmiňovaní. Málem přitom bouchl Patricka Sharpa do obličeje, který seděl vedle něj. Kouč ho přerušil mávnutím ruky a zavrtěním hlavy. Patrick hned přestal protestovat a zaraženě bouchl rukou o opěradlo sedadla
"Jelikož jsi už z nemocnice venku, novináři budou chtít vědět, jak jsi na tom. A to teď momentálně nepotřebujeme, ani ty, ani tým. Musíš si odpočinout a sám jsi říkal, že ti doktor zakázal den trénovat. Dneska proto budeš na tribuně" Kaner vyvalil modré oči a otevřel pusu, aby opět protestoval, ale věděl, že je to marné.
Přece jen doktor to doopravdy řekl a nechtěl riskovat, že by se mu něco stalo při tréninku. Čeká ho důležitý zápas v playoff. Tohle ti za to nestojí. Patrick už neřekl ani slovo a jen koukal z okna na několik černých dodávek patřících fotografům z chicagských novin. Jonathan zavřel oči a když je otevřel, už autobus zastavoval u jednoho ze zadních vchodů United Center. Zde měli přístup jen zaměstnanci stadionu jak Blackhawks tak Bulls. Ale fanoušci sem mají přístup zakázaný, i když se někdy stane, že nějaký fanoušek pronikne k zadním vchodů jen aby ukořistil fotku nebo podpis. Hráči na to byli zvyklí.
"Věci, které budete potřebovat na hokej si vezmete s sebou, ostatní tu nechejte. Kluci vám vaše osobní tašky odvezou do hotelu. Za půl hodiny se sejdeme na poradě" Připomněl kouč, když se hráči trousili z autobusu ven.
"Jonathane?" Odchytl si ho kouč před vchodem na stadion.
"Ano, pane?"
"Nezapomeň na ten pohovor s novou organizátorkou" Co prosím? Jonathan nechápavě povytáhl obočí a nechal projít ostatní dovnitř.
"Nějak nechápu, pane. Neřekl jste mi, že tam mám být taky" Anebo jsem to zapomněl. Ale nevzpomínám si, že by mě tam chtěl taky. Bože potřebuju se vyspat!
Kouč se letmo usmál a poplácal Jonathana po zádech. "Chci tě tam taky, jelikož jsi kapitán a měl bys o té slečně taky něco vědět. Navíc o tom rozhoduješ tak trochu taky. Já se jí jen na něco zeptám a kdybys chtěl něco vědět ty, co se bude týkat týmu, můžeš se zeptat" Jonathan přikývl na souhlas a měl na jazyku ještě jednu otázku.
"A kdo jí ukáže stadion?" Trenér Joel se zamyslel a podíval se na posledních pár hráčů, kteří se trousili dovnitř.
"Nejspíš to nechám na Duncanovi"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jakou aplikaci používáš nejvíc?

Instagram 9.8% (5)
Facebook 74.5% (38)
Shazam 3.9% (2)
Snapchat 3.9% (2)
WhatsApp 5.9% (3)
Wattpad 2% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama